Březen se označuje jako měsíc knihy a pro mě to letos kupodivu platilo. Četla jsem překvapivě hodně, a to navzdory tomu, že jsem vlastně neměla moc času. Počasí ale nakonec svádělo spíš k tomu, trávit volno v teple s čajem a románem než k nějakým velkým procházkám, takže se knížky nakonec nashromáždily. Ale nepředbíhejme.
V březnu jsem si dopřála první krátkou zahraniční dovolenou, respektive prodloužený víkend. S kamarádkou jsme zamířily do sousedního Rakouska, abychom poznaly krásy Salzburgu a Linze. Byl to hodně chodící víkend, během něhož jsme zvládly obě města prochodit ze všech stran a úhlů, ale přes všechny ty kilometry v nohách si to moc užily. Navíc nám naprosto báječně vyšlo počasí, protože náš výlet připadl na snad jediný teplý a slunečný víkend v březnu. A docela mě namlsal, abych se k našim sousedům zase v brzké době chtěla vrátit. Pokud byste chtěli aspoň trochu načerpat atmosféru, pochopitelně pro vás mám video a připravila jsem i článek s nějakými tipy.
Vzhledem k tomu, že na březen připadá den divadla, mám tenhle měsíc spojený i s ním. A nutno podotknout, že i na moje poměry byl březen vlastně hodně kulturní. Začala jsem Zkrocením zlé ženy na Palmovce, které bylo docela bizarní, ale vlastně velmi zábavné. Následně jsem zavítala do Národního divadla na nové nastudování Našich furiantů, které rozhodně dopadlo velmi dobře. Následně jsem zašla na premiéru Jak umět krást, které jsem se popravdě trochu bála, ale ukázalo se, že to je docela zábava. Jelikož měsíc bez muzikálů by nebyl ono, vypravila jsem se do Karlína na Rebely, které jsem viděla už podruhé a znovu si je užila, a závěr měsíce patřil Rain Manovi na Fidlovačce, což bylo extrémně příjemné překvapení.
Na filmy a seriály nebylo zrovna moc času, ale povedlo se mi dokoukat první sérii Gilded Age, česky Pozlacený věk, a těším se na pokračování, které by snad mělo být letos na podzim. Taky jsem se odhodlala konečně zvládnout všechny díly všech deseti řad Přátel, protože jsem vždycky viděla nějaké části, ale ne seriál jako celek. V březnu jsem se úspěšně probojovala první sérií a hodlám se pustit i do těch dalších.
A teď už ke knížkám. Jak jsem říkala, nakonec jsem toho přelouskala překvapivě hodně. Měsíc jsem zahájila recenzním výtiskem Sídliště Svět, což bylo velmi příjemné překvapení a extrémně milé čtení s přesahem. Následovala Divoká říše, kterou jsem si vylosovala v rámci své únorové výzvy a musím říct, že i když to má své mouchy, extrémně mě to bavilo. Došlo taky na romantiku, a sice všemi opěvovanou Hypotézu lásky, která si mě podobně jako tolik jiných naprosto získala. Pustila jsem se také do útlounké knížky Zvonkohra, kterou jsem četla už kdysi dávno jako rukopis a naprosto se do ní zamilovala. Do Japonska na začátku 20. století jsem se vydala se sbírkou pamětí Sláma i hedvábí, která vás hodně poučí o tamější kultuře. Protože jsem měla chuť na něco odpočinkovějšího, sáhla jsem po třetím díle série Znovu, tentokrát Cítit znovu, a ani v tomto případě mě autorka nezklamala a já si čtení maximálně užila. Následovala poslední kniha vylosovaná v rámci únorové výzvy, což byl Sen, který se naplnil. Vlastně je to taková historická pohádka, v níž toho spousta nedává smysl, ale četlo se to pěkně. Pokročila jsem taky v Dynastii Morlandů, protože jsem se pustila do už 32. dílu Padlí králové, v němž vrcholí první světová válka a pomalu se přesouváme do meziválečné éry. Povedlo se mi i přelouskat první letošní #klasikomily, což byla Arbesova Romaneta. A byť se autor nezařadí k mým oblíbeným, vlastně jsem si to dost užila. Závěr měsíce potom patřil Pasti na knihomolku, kterou bych označila za průšvih měsíce, protože na té knize bylo špatně snad úplně všechno. A to už je co říct, když jde o odpočinkovou romantiku.
A jako obvykle jsem pro vás připravila i video, takže si můžete můj názor poslechnout i v mluvené verzi. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat