Dějiny jsou doménou mužů. To oni je většinou píší, to skrz jejich příběhy je můžeme poznávat. Pro ženy jako by v nich často nebylo místo, jako by jim někdo systematicky odpíral jejich hlas, protože historie se přece nemůže skládat z každodenních banalit. Irská básnířka Doireann Ní Ghríofa se to ve svém románovém debutu rozhodla změnit a nechat promlouvat právě ženu. Román na pomezí autofikce, biografie a společenské kritiky dává autorce hlas a skrze ni i mnoha dalším, po staletí umlčovaným.
Autor: Rodrigo García
Premiéra: 25. 5. 2023 v Teatro Abadía Madrid
Česká premiéra: 23. 4. 2024 v divadle Komedie
Režie: Rodrigo García
Kdo jsme a kde máme kořeny? A je to vůbec důležité? Hrdinové literárního debutu Rešoketšwe Manenzhe se ocitají na životní i dějinné křižovatce a musí se rozhodnout, jak dál. Země, v níž nalezli útočiště, už je totiž nepřijímá, nebo k nim má minimálně výhrady, a oni budou muset zjistit, jestli je tady pro ně ještě vůbec místo.
Jedno z nejromantičtějších míst v Itálii láká nejen na spoustu památek, ale také na perfektní polohu, která z něj činí základnu pro výlety do dalších kousků země. Můžete nasednou na vlak a za pár desítek minut se dostat do Benátek nebo Milána, stejně tak se můžete autem vydat do hor či k nedalekému Lago di Garda. Anebo zůstaňte a bluďte zdejšími ulicemi jenom tak, bez cíle, abyste si dokázali dokonale vychutnat tu atmosféru.
Žijeme v době, která na nás všechny klade nemalé nároky, a často se proto můžeme cítit vyčerpaní nebo dokonce absolutně ztracení. Sara Baume ve své autofikční próze zachycuje pocity mileniálů tváří v tvář digitálnímu věku, v němž se musí naučit existovat, aniž by měli možnost dopřát si čas a zjistit, kým jsou a co od svého života vlastně chtějí a čekají.
Autor: Lev Nikolajevič Tolstoj
Překlad: Taťjana Hašková
Dramatizace: Martin Františák
Premiéra: 4. 11. 2023
Uvádění: Švandovo divadlo na Smíchově
Režie: Martin Františák
Mít pověst ostřílené zlodějky a obchodnice s magickými předměty, která sežene prakticky cokoliv, se někdy šeredně nevyplácí. Může se totiž stát, že se ocitnete v hledáčku samotného sultána, který pro vás má speciální úkol. Loulie si na své pověsti mimořádně zakládá, přesto když je povolána do paláce kvůli nečekané zakázce, neskáče právě radostí.
Rodinná pouta jsou nezlomná, přece jenom, krev není voda, jsou to však zároveň ty nejkomplikovanější možné vztahy, protože příbuzné si člověk nevybírá. Astrid chtěla za svou minulostí a vším, co je s ní spojené, udělat tlustou čáru. Život jí ale trochu zkřížil plány. Po spoustě let se vrací do rodné vesnice, netuší však, do čeho se tady připlete.
Navzdory spoustě práce jsem si v březnu našla čas i na čtení a ve výsledku jsem překvapila sama sebe tím, kolik jsem toho zvládla. Tím spíš, že březen byl měsíc po všech stránkách vyčerpávající, ale stejně tak bohatý na nejrůznější zážitky.
Architektonicky zajímavá, pestrá, s hřejivou atmosférou a klidným přístupem k životu. Nikdo tady nespěchá, nikdo se za ničím nežene, všichni prostě jenom tak jsou. To je Kodaň. Co se Skandinávie týče, mám stále obrovský dluh, protože v rámci svých evropských cest ji pořád tak nějak vynechávám. Takže jsem si řekla, že letošní Velikonoce využiju aspoň k malému nakouknutí do Dánska.
Malé město v Haliči, na něhož dějiny zapomněly, přestože se tudy prohnaly jako velká voda a zanechaly své stopy. Krakowiec se díky své poloze stal územím mnoha států. Chvíli patřil Habsburské monarchii, chvíli Polsku, chvíli Sovětskému svazu, chvíli Ukrajině... Národy si tady podávaly ruce a zdejší obyvatelé se postupně přizpůsobovali měnícím se okolnostem. Bernard Wasserstein na příkladu jednoho městečka i vlastní rodiny ukazuje, jak moc jsou obyčejní lidé semíláni proudem dějin, aniž by se o to prosili.
